Padesát let svobody: Kapverdské ostrovy na vlnách nezávislosti

5. července 2025. Ráno se probouzí s větrem, který voní solí, prachem starých příběhů a novou nadějí. Slunce stoupá nad ostrovy, které dnes slaví.

Kapverdy – ostrovní země mezi Afrikou a Evropou, jejíž břehy omývají vody Atlantiku – si připomínají 50 let od vyhlášení nezávislosti na Portugalsku.

Padesát let cesty, která nebyla vždy snadná, ale byla a je jen a jen jejich.

A já se chci spolu s vámi zastavit. Usadit se symbolicky na kámen u pobřeží, nechat vítr hrát v kreolských vlasech a ohlédnout se zpět – do minulosti, ale také nahlédnout slibné zítřky kapverdského souostroví.

Co nezávislosti předcházelo?

Kapverdy byly po staletí portugalskou kolonií. Už od 15. století byly zastávkou v transatlantickém obchodu – překladištěm snů i utrpení, místem, kde se křížila Afrika s Evropou.

Ale pod koloniální správou žila jiná realita: sucha, hladomory, chudoba.

Lidé na ostrovech žili v tichém napětí polozapomenuté periferie impéria.

V polovině 20. století se však cosi změnilo. V mysli a srdci některých Kapverďanů a Guinejců začal klíčit sen. Sen o tom, že i malé ostrovy mohou stát pevně. Že svoboda není luxus, ale přirozené právo.

V roce 1956 založil Amílcar Cabral hnutí PAIGC – Africkou stranu pro nezávislost Guineje a Kapverdských ostrovů (Partido Africano para a Independência da Guiné e Cabo Verde). Tato politická organizace spojila bojovníky z obou zemí v úsilí o osvobození od portugalské koloniální nadvlády.

Cabral věřil, že i malý národ má právo na vlastní budoucnost – a bojoval nejen zbraněmi, ale především myšlenkami. Jeho odkaz dodnes rezonuje nejen na Kapverdách, ale v celém lusofonním světě.

Kapverdy jako takové zůstaly ušetřeny ozbrojených bojů. Jejich odboj byl tichý, ale hluboký.

A když v Portugalsku v roce 1974 vypukla Karafiátová revoluce, přišel okamžik pravdy. Kolonizátoři se začali stahovat a odcházet ze zámořských provincií.

5. července 1975 se Kapverdy konečně nadechly nezávisle a svobodně.

Proč si Kapverďané přáli svobodu?

Nešlo jen o politiku. Šlo o identitu, hrdost, hlas.

Kapverďané už dávno nebyli „malí Portugalci“. Byli to námořníci, zemědělci, učitelé, básníci… Byli to lidé, kteří chtěli mluvit kreolsky beze studu, tančit s hlavou vztyčenou a psát si vlastní budoucnost.

Chtěli vychovávat děti v jazyce lásky – v kreolštině, v jazyce, kterým mluví duše ostrovanů. Ne pod dohledem cizí moci, ale s důvěrou ve vlastní kořeny.

Chtěli obnovit víru v sebe samé. A možná i přerušit ten smutný řetěz historické závislosti.

Co přineslo 50 let nezávislosti?

Pozitiva: Ostrovy, které obstály

Demokracie a stabilita
Kapverdy jsou dnes vzorem. Málokterý africký stát má tak pevnou demokratickou tradici – svobodné volby, mírové předávání moci, silné občanské instituce.

Vzdělání a zdraví
Země, kde kdysi děti neuměly číst, dnes posílá studenty na univerzity v Lisabonu i v Bostonu. Dětská úmrtnost klesla, gramotnost prudce vzrostla.

Diaspora jako kotva i křídla
Tisíce Kapverďanů žijí za mořem – v USA, v Portugalsku, ve Francii, v Lucembursku, v Holandsku, v Německu či Itálii a Španělsku. Posílají domů peníze i příběhy. Remitence tvoří až pětinu HDP. Kapverdy jsou malou zemí s velkým srdcem rozptýleným po světě.

Kultura světového formátu
Cesária Évora a její mistrovská morna. Zouk, kizomba či batuque. Hudba je pro Kapverdy i Kapverďany esencí života. A jejich kultura si díky své kráse vydobyla své místo ve světě.

Turismus a mezinárodní postavení
Z „neznámých ostrovů“ se stal turistický ráj. Kapverdy jsou vnímány jako bezpečné, otevřené a pohostinné místo mezi kontinenty.

Výzvy: Co dál?

Ekonomická závislost
Bez vlastní průmyslové základny a s nedostatkem přírodních zdrojů jsou Kapverdy křehké. Jsou závislé na dovozu, turismu a pomoci ze zahraničí.

Migrace jako bolest i lék
Mladí stále odcházejí za prací. Země se vylidňuje. Zároveň ale Kapverďané v emigraci nedají na svou domovinu dopustit, pravidelně se vracejí, aby strávili se svými příbuznými zasloužené chvíle volna a odpočinku a plánují návrat na stáří.

Klimatické hrozby
Suchem sužovaná půda, nedostatek vody, křehký ekosystém. Kapverdy jsou krásné, ale zranitelné. Budoucnost závisí na ekologických inovacích a solidaritě.

Kapverdy: Ostrovy mezi třemi kontinenty

Padesát let po nezávislosti se Kapverdy staly tichými diplomaty lusofonního světa. Jsou členy CPLP, mají blízké vztahy s EU, s USA, s africkými sousedy i s diasporou rozptýlenou po světě.

Nejsou velmocí. A přesto mají vliv – lidský, kulturní, symbolický. Jsou místem, kde se Afrika dívá směrem k Evropě, aniž by přitom zapomněla, odkud přišla.

A i když je každodenní realita často složitá, kapverdská identita je dnes pevná jako skála mezi vlnami – jako maják Dom Luís nedaleko Porto Grande v Mindelu u ostrova São Vicente, který tiše bdí nad mořem, dějinami i budoucností.

Památná jména, která letí dál

Národní hrdinové nezůstali jen v učebnicích. Letiště Amílcara Cabrala na ostrově Sal i letiště Aristida Pereiry na Boa Vistě připomínají dvě zásadní postavy historie:

• Amílcar Cabral, zakladatel hnutí PAIGC, vizionář a intelektuál, který věřil ve svobodu vybojovanou nejen puškou, ale i slovem.
• Aristides Pereira, první prezident nezávislých Kapverd, který vedl zemi v jejích prvních krocích samostatnosti a zůstává symbolem klidného přechodu k nezávislosti.

Jejich jména dnes přivítají každého, kdo přistane na kapverdské půdě – tichá připomínka toho, jak dlouhá a důstojná byla cesta k vlastnímu státu.

Ostrovy, které si našly svůj hlas

Kapverdy po 50 letech od vyhlášení nezávislosti nejsou dokonalé. Ale jsou živým důkazem, že i malý národ může stát zpříma a že kulturní dědictví, jazyk, hudba a víra ve svobodu mohou být základem státu.

A možná právě proto právě dnes, kdy moře šeptá u břehu a vítr nese tóny teskné morny, cítíme, že svoboda má cenu a že nezávislost není jen datum v kalendáři.

A jak Kapverďané slaví Den nezávislosti?

Pro Kapverďany je 5. červenec srdeční záležitostí. Oslavy se konají na všech ostrovech i v diaspoře – kdekoliv, kde se sejdou dva a více Kapverďanů, tam zazní hudba, smích a připomínka svobody.

Na ostrově Boa Vista, v hlavním městě Sal Rei, se oslavy prolínají s patronátním svátkem Svaté Isabely (Santa Isabel), slaveným už 4. července. Slouží se mše, koná se historická regata plachetnic v zátoce, koně a osli soutěží v dostizích na pobřeží a celý večer pak patří hudbě, tanci a pouličnímu veselí.

Podobné je to napříč ostrovy – koncerty, taneční zábavy, jídlo, pivo, cachupa i grogue… Kapverďané umí slavit hluboce a s vděčností.

V diaspoře organizují oslavy často velvyslanectví nebo aktivní jednotlivci. Hudba, vlajky, tradice, příběhy. I tisíce kilometrů od domova se Kapverďané umí potkat jako jedna rodina.

A jak bude slavit naše rodina?

Nic velkého neplánujeme. I když – pravda – napadlo nás uspořádat malé setkání pro Kapverďany žijící v Česku. Ale organizačně se na to momentálně necítím.

Tak si to letos uděláme po kapverdsku, v malém – poklidné rodinné grilování na chalupě v Jizerkách, s rytmy morny, funany a kizomby k tanci i poslechu.

A pokud zafouká vítr, zavřeme na chvíli oči… a necháme saudade (tklivý stesk), aby nás přenesla až na písečné duny Praia de Chaves na Boa Vistě.

• Tam, kde vlajka vlaje nad mořem.
• Tam, kde jsme strávili hodiny povídáním za třpytu úplňku na hladině oceánu.
• Tam, kde jsme se poprvé políbili.
• A tam, kde jsme si o pár let později řekli své ano.

Ano, které dalo svobodu i nám…

A přesto vím, že ne každý tu svobodu dnes má.

Mnoho Kapverďanů si své „ano světu“ stále nemůže jen tak dovolit.

Cestování z ostrovů bývá omezeno vízy, pravidly, byrokracií…

A zatímco ostrovy slaví nezávislost, jejich obyvatelé stále zápasí o možnost být volní — nejen v rámci souostroví, ale i za jeho hranicemi.

A právě proto je tenhle svátek tak cenný…

… protože svoboda není samozřejmost!