KAPVERDSKÉ OSTROVY ZBLÍZKA aneb proč jsem začala psát blog?

Blog jsem se rozhodla psát už kdysi dávno. Bylo to v roce 2016 a ještě jsem působila jako delegátka a průvodkyně na ostrově Boa Vista.

Tenkrát na ostrovy začínalo létat čím dál více klientů a já se s nimi často potkávala jen na úvodních informačních schůzkách a poté na dalších sedáncích na recepci.

Tam jsme většinou řešili jen praktické věci ohledně ubytování, popř. co a jak a kde vyřídit a mně přišlo velmi líto, že nemáme ani trošku času na povídání o Kapverdách, jejich historii, kultuře, jazyku a o jejich obyvatelích a o tom, jak se na Kapverdách vlastně doopravdy žije.

Už tenkrát jsem byla součástí kapverdské rodiny a byla jsem plná zážitků z tamějšího prostředí a byla bych je ráda sdílela.

I mnozí klienti by se bývali rádi dozvěděli více o tom, jak to na Kapverdách chodí a to nejen z vyprávění, které samozřejmě bylo a je součástí výletů, ale i když jsme spolu strávili třeba celý den, času bylo pořád málo.

A tak jsem začala psát blog

Abych naplnila svou touhu podělit se o tu pravou atmosféru ostrovů Zeleného mysu s těmi, kteří o to mají zájem a abych snad trochu ukázala „světu“ Kapverdské ostrovy zblízka 🙂

Jenže potom nastal v mém životě zlom – po delší nemoci mi odešla milovaná babička…

Bylo to pro mne celkově náročné období a jelikož celá situace zásadně ovlivnila mou rodinu v Čechách, pod vlivem okolností jsme s manželem učinili poměrně osudové rozhodnutí a přesídlili jsme se z Kapverd do České republiky.

Manžel mi tenkrát řekl, že jako jediná dcera své matky, bych měla být mamince nablízku…

A tak žijeme v Praze…

O tom, že „zavřít“ Kapverďana ze zemědělské rodiny s obrovskými polnostmi a hospodářstvím na Santo Antão do paneláku, bylo velmi nedomyšlené, to si asi povíme jindy 🙂

Ale díky bohu alespoň za chalupu v Jizerkách…

Prý kdyby to byl jen trochu býval tušil, jaké to tu pro něj bude, v životě by se pro Českou republiku nerozhodl…

Rozhodl se ale pro mě...

A to jsme tu byli nejdřív měsíc na zkoušku – ale co už…

Jako vlna tsunami…

… navalila se na nás spousta stresu a zodpovědnosti najednou 🙂

Sehnat si práci, bydlení… narodila se nám dcera a najednou se nám po letech neskutečných peripetií a snah podařilo zjistit, jak do ČR relokovat manželovy děti z předchozího vztahu a celý časově i finančně velmi náročný proces se dal do pohybu.

A já zjistila, že čekáme dalšího cipíska…

Na nějaký blog najednou nebyl čas

Měla jsem toho plné kecky. A abychom vše zvládli, hned po mateřské – jak s jedním, tak i s druhým dítětem, jsem začala pracovat na plný úvazek z domova.

K tomu jsem ještě řešila administrativu spojenou s pobytem manžela i kapverdských dětí v ČR, zdravotní pojištění, školní docházku a větší auto 🙂

Od příjezdu do Čech jsem přibrala celkem 40 kilo a doteď si je „hýčkám“ – stresu nějak neubývá.

Ale čím jsou malé děti větší, tím větší potřebu cítím opět vrátit se ke psaní a vyprávění o Kapverdách, jejich obyvatelích, o jejich kultuře a historii i ke kreolštině.

Chceme dětem přiblížit jejich kořeny

A proto se pomalu, ale jistě opět k tématu Kapverdských ostrovů vracím i online.

V offlinu jsou totiž na denním pořádku 🙂

Povídáme si „pohádky“ o Kapverdách – o tom, jak to na Kapverdách chodí, o tom, kde žije babička s dědečkem, o manželových sourozencích a jejich dětech – tedy o strýčcích, tetičkách a sestřenicích i bratrancích…

Zkrátka, vyprávíme si příběhy z prostředí, ze kterého děti pocházejí.

Kapverdské ostrovy zblízka

Bylo to loni na podzim, kdy se nám poštěstilo konečně letět na Kapverdy jako rodina a konečně ukázat dětem Kapverdské ostrovy zblízka.

Já se vracela na Kapverdy téměř po šesti letech!

Malým dětem bylo téměř 6 a 4,5 roku, když POPRVÉ viděli prarodiče, část kapverdské rodiny a ostrovy São Vicente, Santo Antão a tatínkův rodný dům.

Velké děti viděly maminku po pěti letech…

Byl to pro nás pro všechny velmi významný okamžik a pokud finance dovolí, rádi bychom měli možnost navštěvovat naši kapverdskou rodinu častěji, protože…

…Kapverdy mají své osobité kouzlo

A jsou naším druhým domovem!

Možná jste už někdy slyšeli portugalské slovo saudade… v kapverdské kreolštině sodade.

Saudade je častým tématem mnoha písní. Nejznámější je asi ta od světoznámé kapverdské bosonohé divy Cesárie Évory:

Je to slovo, které vyjadřuje tklivé tesknění.

Je to taková zvláštní forma stesku. Je to stesk po něčem, co je vzdálené, ačkoli tak důvěrně známé. Stesk po něčem, co je sice téměř na dosah ruky, ale zároveň tak nedosažitelné…

I my máme saudade.

Saudade de Cabo Verde – neustálý tklivý stesk po pro nás důvěrně známých a zároveň momentálně nedosažitelných Kapverdách.

A potom, existuje ještě výraz matar saudade 🙂 V doslovném překladu zabít stesk.

A to já právě teď dělám skrze tento blog a skrze projekt Kapverdské ostrovy zblízka a FB stránku Kapverdy & Kapverďané.

Je to taková moje terapie 🙂

Snad na vás dýchne alespoň trošku té pověstné no stress atmosféry sluncem zalitých šťastných ostrovů, kde vše plyne tak nějak mimo čas i prostor a člověk si může dovolit jen tak „spočinout“.

Doufám, že tento blog bude užitečný i vám!